Oficiálně jsme náš projekt Psí anděl zahájili a spolu s VIP kmotry Karlem Voříškem, Jirkou Švihálkem (Yoggies) a Evou Hodek (Nadace na ochranu zvířat) zahájili na velkém XII. Bull Srazu (20. září 2025 v Praze).
A při té příležitosti jsme předali trofej paní Renatě Petrášové za její nezměrnou pomoc bulíčkům v nouzi v rámci jejího Bulíkova, který letos slaví neskutečných 20 let!
A jak jí při předání řekl Jirka: My ti negratulujeme, ale DĚKUJEME! 
Oceněná Renata se nám svěřila se svým životním příběhem, díky němuž začala pomáhat:
Narodila jsem se do rodiny, kde všichni měli psa. Tehdy ne doma – v postýlce, nebo na gauči… Ale na dvoře, u boudy, ve stodole, v garáži. Byli to šťastní psi. Ti v naší rodině, mě naučili chodit.
Zorinka NO, Tosca NO, Šarik X boxera, ti nejslavnější . Obdivovala jsem je všechny. Věřila jsem jim a oni mně. Chránili mne, opatrovali a jako jedinou, ze všech dětí v rodině mě všichni pouštěli do své boudy (i spát ). I když jedli nebo pili. Milovala jsem je. I ostatní zvířátka, ale cítila jsem, postupem let, že vztah se psy je zvláštní.
Když mi bylo sedm let, dostala jsem svého prvního pejska. Zuzanka pro mne moc pejsek nebyl – byla hrozně maličká a já se víc kamarádka s těmi nad 20 kilo. Ale maličká se držela. Pak jsem známým venčila jejich pejsky, cvičila je, starala jsem se o ně a hlídala je.
Také jsme s bratrem dost pejsků dovedli domů. Toulavé, zraněné, opuštěné, různé nalezené. Jako třeba fenku flat retrívra, černou, hubenou s utaženým špagátem na krku. Takovou třesoucí se hromádku strachu. Ale byla hodná, oddaná a přítulná. A tak krásná! Ihned jsem se zamilovala. Byla strašně vyhublá, trčela z ní žebra, kyčle, lopatky, všechny klouby.
Momentálně nebyl doma žádný čtyřnohý tvor. Tedy krom koček 
Ještě, než vstoupil do domu, měl své jméno – Patka (po pejskovi z filmu, který se v něm staral se o svého postiženého páníčka). Když přijela mám z práce, ani neprotestovala, jen se zeptala, jestli jsme fence dali jist a zda není nemocná. Páťa vesele mávala ocáskem, čímž odpověděla sama. Že je zdravá, veselá, jen unavená a hladová. Přijel domů táta. Tak mu hned vyprávíme, jak jsme ji našli. Zuboženou, špinavou a hladovou vychrtlou.
,,No, tak jo…“ Sympatie těch dvou byly vzájemné. Stále ležela u tátova křesla, když se díval na televizi. Když šel do kuchyně, šla s ním. Kamkoli šel, následovala ho. Byla dokonalá, hodná a pro mne, nejkrásnější. Postupně se jí zlepšovala kondice i srst, bříško už neměla úplně propadlé. Uplynuly 3 týdny a táta, hledíc na ležící čubinu, povídá: ,,Hele, děcka, a nečeká štěňata, že ne?“. To my přece nevíme… tak vychrtlá, jak byla, přece nemohla být březí Nebo??? A za další týden už to bylo jasné¨. 100% čeká štěňata! Takže, směr veterina a tam porada. Podle pana doktora je dle velikosti pupíku buď déle březí, nebo čeká bernardýny!
Jednoho rána se narodilo devět štěňátek. Čtyři obříci a pět menších. Pan doktor doporučil nechat ze zdravotních důvodů jen ty první čtyři „mamuty“. Byli to tři kluci a jedna holka. Fenka celá černá s bílou hvězdičkou na hrudi. Dva pejsci černí jako uhel, jeden s bílou levou přední packou, druhý s pravou, oba s bílou hvězdičkou na hrudníku. A pak tu byl ON. Černé štěně s pálenými znaky na obličeji, na hrudníku, na nohách. Zamilovali se všichni. Do všech těch uzlíčků, kteří tu vlastně ani nemuseli být…
A byl to můj první – a už jsem věděla tehdy, že i poslední odchov. Už bych do toho nikdy nešla! Měla jsem o Páťu velký strach, ani jsme nevěděli, co před příchodem k nám zažila. A porod samotný mi také nepřišel zrovna bezpečný.
Mrňata rostla a byl čas najít jim nový domov. Holčička Malá Brita odešla k našim známým. Chlapečkové Praváček a Leváček, hustí hoši po mamince, super lovecké vlohy, odešli do rodin k myslivcům. Patinku si vzala moc hodná paní. A nám zůstal výjimečný Míša.
Podobný na hovawarta, jen o 10 kg menší. Míša neměl rád, když se mluvilo sprostě, nebo byl někdo hrubý. Chodil a štěkal na děti, které si nadávaly, když si hrály. Taky je štípal do zadní části kalhot, když na sebe byly zlé. Míša nám chodil naproti k autobusu, když jsme přijížděli ze školy, z města. Vždy tam byl ve 13:05 hod. a radostně nás vítal. Už tehdy jsem přemýšlela, jak to může vědět tak přesně?
Jednou jsem přijela ze školy a šla jsem do svého pokoje. U nás se slavilo. Už nevím, co přesně, jen to, že táta tehdy nebyl doma. Do pokoje mi náhle vstoupil cizí muž, jeden z těch z oslavy. Začal mě obtěžovat a byl opravdu hodně otravný, sápal se na mne a byl hrubý. Neměla jsem silu se bránit, bylo mi teprve 12! Začala jsem křičet. HNED se rozrazily dveře, vzduchem prolétlo něco velkého, černého a vlajícího – byl to Míšan. Byl tu. Dopadl na toho člověka a hrůzostrašně vrčel a štěkal. Donutil toho chlapa vycouvat z pokoje a nakonec i z bytu. Dostala jsem vynadáno, že ho Míša napadl, že ho ohrožoval. Mně bohužel nikdo nevěřil. I Míša dostal neprávem vynadáno, málem nářez, což jsem ale nedovolila.
Ten pes udělal něco, čím se sám ohrozil. Mohli mi ho vzít, nechat ho utratit…Bylo mi jen 12 let, nikdo by to se mnou neřešil. Pes se vás prostě zastane, i když na to není cvičený.
A TEHDY JSEM SE ROZHODLA
Za tuhle životní lekci, vždy a pokud to jen trochu půjde a budu moci, tak dokud já budu žít, budu já pomáhat jim, psům!!!
Protože oni jsou známka čistoty a ochrany, bezpodmínečné lásky a nečekají za svou náklonnost nic. Za to, jak se k nim lidé chovají, za veškerou sobeckost a útrapy, kdy je lidi týrají, ubližují jim a zneužívají je. A přesto pes člověka stále miluje, přes to všechno,
Od té doby je pes můj společník. Každý z nich je můj most a můstek k dalším pejskům, kteří tu pomoc potřebují. Jsem tu pro ně a takovou mě všichni znáte. A kdo mne neznal, tak už ví. Tohle jsem JÁ.
Jo, někdo si třeba pomyslí, že jsem divná. Možná jsem. Hlavně jsem jiná a jsem na sebe v tomhle směru pyšná.
OBJEVIL SE ON, BULTERIÉR
Tenkrát, někdy v těch 12 letech, se v jednom z časopisů o psech objevil ON! Anglický bulteriér. Krásný bílý pes. Vedle něj druhý a na obrazu lov černé zvěře. Od té doby jsem snila, že jednou budu mít tak krásné a odvážné zvíře, tak nebojácné a nádherné. Jasně, bulíci se ne každému líbí, co si budeme povídat. Je potřeba je dlouho poznávat, jací opravdu jsou Milující svou rodinu, srandu, lumpárny a papání.
Trvalo dlouho, než přišel ten první. V roce 2005 na Vánoce jsme si domů dovezli štěňátko. Úžasné, hodné, stále spací, bílé mimino jménem Tim. Začala jsem s ním jezdit dokonce i na výstavy. Timík byl takový malý velký gentleman. Ke všem – k lidem, malým, starým, velkým, nemocným i zdravým.
Když přišel Timíček k nám, začala jsem na internetu hledat stejně zamilované lidi, jako jsem já, do BULTERIÉRA. Hned v našem městě se pár lidiček s bulíčkem našlo a dali jsme se dohromady, na pokec , na venčení na pomoc si a poradit, když bylo potřeba.
Za rok po Timíkovi přišel do rodiny druhý buličí kluk Dareček. Už nás nebylo jen pár lidí, ale několik desítek lidí s jedním či dvěma psy. Každý měsíc, někdy i vícekrát, jsme se vídali a scházeli a vymýšleli různé společné akce. Hlavně se k nám přidalo spousta nových lidí z celých Severních Čech, ale i ze Středních Čech a dokonce i z Prahy a dalších velkých měst. No a protože jsme všichni byli a jsme stále milovníci veškerých zvířátek, společně jsme se dohodli, že budeme pomáhat i jiným.
20 LET POMOCI
Pomáhat útulkům, pomáhat pejskům i kočičkám, pomáhat Záchranným stanicím, pomáhat sobě navzájem. A je to úžasné, zůstalo nám to dodnes. Dodnes, to je 20 společných let, 20 let nezištné pomoci všem, komu jsme mohli.
Musím zmínit Útulek Most, Útulek Jimlín, Útulek v Mladé Boleslavi a v neposlední řadě Záchranné stanici v Chlumci. A pak spoustu jednotlivců, kteří potřebovali naši pomoc, ať už finanční nebo fyzickou, protože nikdy nevíte, kdy tu pomoc budete potřebovat vy. Protože náš BULÍKOV je opravdu je parta mnoha úžasných lidí, kteří se nebojí pustit do jakékoli pomoci a podpory.
Moc ráda plánuji naše srazy, společná venčení a různé akce, protože tohle má smysl a je to srdcová záležitost. Dnes máme v BULÍKOVĚ bezmála 600 členů. Někteří jsou z dálky a je nám ctí, že jsou s námi jako Čestní členové. Spousta dalších se s námi účastní i na dálku našich akcí. Letos slavíme tu vzácnou událost, 20.výročí naší skupiny a jsem nesmírně vděčná a pyšná na všechny, kdo jsou s námi takovou dlouhou dobu a vždy jsou ochotni se do všech akcí zapojit.
V září jsme se zúčastnili velké úžasné akce v Praze Bull Srazu, už po 13. konaného. Velice mne tam překvapili – za všechnu tu snahu a pomoc za 20 let bulíčkům a jejich lidem mi byla udělena nádherná cena PSÍ ANDĚL 2025.
Není to ale jen má zásluha, je to díky spojení spousty úžasných lidí, co milují zvířata obzvláště ty naše šišatohlavé lásky. Moc si toho vážím. Do BULÍKOVA jsme dostali dary, na podporu pomoci našim potřebným, kteří nás budou potřebovat.
Chtěla bych všem svým přátelům a členům z BULÍKOVA, tímto poděkovat a říci, že si nesmírně vážím každého člověka, který s námi je ♥
Renata Petrášová